Když naše oko vidí motýla, předá informaci mozku. A ten společně s pamětí identifikuje, že barevný okřídlený brouk je motýl. Informace poté putuje do našeho centra emocí, což může vyvolat příjemný pocit radosti. Impulz jde také do našich svalů a my možná k motýlovi samovolně natáhneme ruku. A nakonec se informace dostane do našeho korového mozku, centra vědomí. Teprve v tu chvíli si uvědomíme, že se díváme na motýla.
Schéma věci ale není její pravý obraz. Je tím, co jsme se o ní během života dozvěděli. Jakou s ní máme zkušenost. Co nám o ní řekli rodiče, přátelé, učitelé, a další lidé, kterým věříme a které máme rádi nebo co jsme si o ní přečetli či viděli. Každý si proto danou věc, třeba slunce, představujeme jinak.
Schémata jsou navíc mezi sebou propojena. Vytváří kategorie pojmů, které spolu souvisí. Díky tomu si mozek může i k neznámým věcem domýšlet potřebné informace. Z našich znalostí o sluneční soustavě a pohybu astronomických těles si například můžeme vyvodit, že krátký světelný záblesk na noční obloze není padající hvězda, ač to tak na první pohled může vypadat, ale že se ve skutečnosti jedná o meteorit hořící v zemské atmosféře.
Schémata a jejich kategorie vytvářejí síť znalostí, které nám pomáhají se orientovat ve světě. Žádný existující počítač nedokáže vytvořit takto rozsáhlý, funkční a bezprostředně reagující systém. Zdá se to téměř dokonalé, že? Ovšem….
Někdy zařadíme věci na základě našich znalostí špatně. Mnoho z nás si třeba myslí, nebo dlouho myslelo, že meloun je ovoce. Je sladký, růžový, má pecky. To jsou přece znaky, které máme spojené s kategorií ovoce. Ale není tomu tak. Meloun je zelenina a má blíže například okurce nebo dýni.
Protože tento systém funguje velmi rychle a automaticky, může se dopouštět i dalších chyb. Může jít o chybu relativně neškodnou, chybný úkon ovšem může vést také k velmi závažným omylům a mít dalekosáhlé důsledky….
Náš mozek posílá informace nejprve do těch částí mozku, které vyvolávají emoce a jednání. Protože jsou vývojově starší a cesty k nim kratší a rychlejší. Proto často dříve zažíváme v dané situaci emoce – například strach a až o pár chvil později si začneme uvědomovat jeho příčinu.
Zkreslení ve vnímání už vědci odhalili mnoho. Například že rychleji reagujeme na věci, které v nás vyvolají silné emoce (strach, hněv, smutek, odpor, nadšení). Že věci posuzujeme podle toho, co vidíme jako první. Nebo naopak jako poslední. Že nekontrolujeme, jestli věc opravdu má ty vlastnosti, které od ní očekáváme. Nebo dáváme dohromady věci, které jsou si v něčem podobné, a ignorujeme jejich rozdíly, i když mohou být důležité. A to se může týkat třeba jídla. Ale i lidí, pak mohou být důsledky našeho zkresleného vnímání závažnější.
Přesto je pro nás velmi obtížné se těmto chybám vyhnout, případně je průběžně korigovat, protože by to vyžadovalo naši neustálou pozornost.
Zkusme se ale občas zastavit a promyslet si, na co se doopravdy díváme a jak si vytváříme své postoje a názory. Předejdeme tím řadě nedorozumění, budeme se k sobě chovat s větším pochopením a třeba se pro nás i díky tomu stane naše situace srozumitelnější.