O zlém draku Koroňákovi – Třídílná pohádka pro děti pro snazší pochopení a vyrovnání se s obtížnostmi spojenými s koronakrizí. Čte Michaela Maurerová.
O ZLÉM DRAKU KOROŇÁKOVI
A JAK HO VŠICHNI SPOLEČNĚ PORAZILI
Bylo nebylo jedno království, a tam si lidé úplně spokojeně žili – také
malý Jeník se svojí sestřičkou Alžbětkou.
Každé ráno jim maminka udělala snídani a tatínek je odvezl do školy.
U vyučování dávali pěkně pozor, co jim hodná paní učitelka vypráví o
číslech, písmenkách, řekách a zvířátkách. To je bavilo nejvíc, protože
zvířátka měli oba děsně rádi!
Doma měli pejska Pardíka, kterého spolu hned po škole vyvenčili v
parku, házeli mu klacík a vesele s ním dováděli. Pak si udělali úkoly
do školy, a už zase pospíchali ven, hrát si se svými kamarády - třeba
na honěnou, loupežníky nebo jen tak s míčem. Ale Pardík jim ho
občas ukradl, a když ho chtěli zpátky, rošťácky štěkal.
Občas, když bylo hezké počasí, šli společně s rodiči na procházku do
ZOO, protože se jim líbilo, jak tučňáci směšně cupitají a taky je
zajímalo, co nového vyvádějí opice.
Jen ve středu bylo odpoledne trochu jiné, protože je maminka odvedla
po škole do ZUŠky – Jeník hrál na klavír a Alžbětka tancovala. Když
venku pršelo, nacvičili doma pro maminku s tatínkem nějaké společné
vystoupení a oni jim pak nadšeně tleskali a na oplátku jim přečetli
jejich nejoblíbenější pohádky. Třeba o Jeníčkovi s Mařenkou, jak se
ztratili v lese. Tu měli od malička nejradši a krásně se u ní báli!
Po pravdě, někdy Jeník s Alžbětkou taky pořádně zlobili. Třeba se
pohádali, kdo by měl uklidit pokojíček, anebo kdo bude mít v
„Člověče nezlob se“ červené figurky. Ale to vůbec nevadí. Všechny
děti občas zlobí, a někdy dokonce zlobí i tatínek s maminkou. Hlavně,
že se zase udobří a mají se rádi.
Každou neděli jeli všichni čtyři na oběd k babičce a dědečkovi.
Pardíka nechávali doma, protože vrčel na mourovatého babiččina
kocoura Bertíka, a ten zase vztekle prskal, protože si tedy rozhodně
nenechal nic líbit. Po obědě si tatínek s dědečkem dávali kafíčko a
probírali všechno možné, zatímco babička s dětmi a maminkou
většinou vyrazili na procházku kolem nedalekého rybníka. Rybám a
kačenkám házeli kousky suchých rohlíků anebo hrách, ten je pro ně
zdravější, a cestou zpátky se zastavili v cukrárně, kde to krásně vonělo
po vanilce, a měli tam tolik dortů, že jim dalo velikou práci,
rozhodnout se, na který zrovna mají největší chuť.
A tak si krásně žili a měli se rádi.
Ale jednoho dne jejich království, kde se vzal, tu se vzal, napadl zlý
král Koroňák z daleké Východní říše!
Nikdo nevěděl proč a co si to dovoluje. Byl to drak, na hlavě nosil
strašlivě divnou korunu, zdobenou netopýřími pařátky a křidélky a
hadími ocásky, a co je horší, spolu s ním do země přitáhlo celé vojsko
Virusáků!
Virusáci obsadili hranice, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven, porazili
mírumilovnou královskou armádu, a Kroroňák se chopil vlády.
Virusáci byli nepěkní hnusáci, tělo samou bradavici, z nosu jim kapalo
a namísto rukou měli taková mrštná chapadélka. Chňap, chňap! Prostě
hrůza.
A aby toho nebylo málo, tak taky strašně smrděli, fuj! Představte si
zkažené vajíčko, prošlé, úplně zelené párky, tchoří hovínko, krém na
boty a šampón na psí blechy – no a kdybyste to všechno smíchali
dohormady, bude to smrdět stokrát líp než ti hnusáci Virusáci. Tím
svým smradem úpně zamořili vzduch a lidé začali kašlat. Kašlali tak
moc, že je z toho pořádně rozbolela hlava. Někteří dokonce dostali
horečku a museli zůstat ležet v posteli. Dospěláci byli celí vystrašení a
zmatení. Po pravdě, začali dost panikařit. Co teď? Jak se bránit? Ani
dospělí si totiž vždycky neví rady. Někdo si ale vzpomněl, že by je
před tím smradem mohly ochránit roušky. Všichni honem utíkali do
lékárny, a za chvíli byly roušky vyprodané. Kdo je nesehnal, vyrobil si
je doma z látky – lepší nějaká rouška, než žádná rouška, no ne?
Smrad se ale šířil dál. Kde kdo teď zmateně pobíhal po městě a pro
jistotu nakupoval spoustu zásob jídla, pití a toaletních papírů – co
když jim zlí virusáci všechno spotřebují? Co potom?
Drak Koroňák využil nastalého zmatku a schválně každý den
vyhlašoval spoustu nových nařízení, dekretů a všelijakých zákazů. Pak
si samou radostí, jak to lidem osolil, mnul spokojeně tlápy a
chrochtavě se chechtal, až se zalykal. Byl to opravdu zlý poťouchlík.
Jednoho dne třeba z ničeho nic zakázal divadla a kina. Další den zase
zrušil bazény a hřiště. „To už nesmíme mít vůbec žádnou zábavu?“
protestovali lidé, a rozzlobený drak na ně poslal svoje Virusáky. „Bu,
bu, bu!“ skákali ti smraďoši mezi lidmi a strašili je.
A pak drak za trest lidem nařídil přísné domácí vězení. Zavřel skoro
všechny obchody. Zakázal zubaře. Ale protože zakázal i cukrárny,
snad se nikomu zuby nezkazí. Některým rodičům nařídil, aby chodili
dál do práce, jiným to zase přísně zakázal. Kdo se v tom měl vyznat?
A dětem, těm zakázal chodit do školy. No, upřímně, ony z toho napřed
měly radost – jupí, budou prázdniny!, těšily se. Ale brzy zjistily, jak
moc jim chybí kamarádi, protože je už vůbec nikdy nesměly vidět. Už
žádná hra na schovávanou, na loupežníky, ani jen tak s míčem. Byla
to taková otrava, že se jim dokonce začalo stýskat i po těch
nejprotivnějších spolužácích, a - světe, div se! - nakonec i po
vyučování.
A hlavně, Jeníkovi s Alžbětkou opravdu moc a moc chyběli prarodiče.
Tolik by si přáli odjet k nim na návštěvu a obejmout je. Aby zkrátka
všechno bylo jako dřív.
Co asi právě teď dělají děda s babičkou, pomysleli si Jeník s
Alžbětkou, protože byla zrovna neděle. A copak kocour Bertík?
Nejspíš se vyhřívá na sluníčku – hezky doma, za oknem...
Maminka s babičkou každý den mluvila po telefonu, ale mluvily
vážně, a někdy i šeptaly. O čem si to jenom povídaly? Maminka pak
někdy tajně plakala a byla smutná. Tatínek taky, toho si Jeník s
Alžbětkou dobře všimli, ne že ne. Jenomže tatínek se to snažil před
nimi statečně schovat a přetvařoval se, že je veselý. Když i tatínkové
mají strach, je to vážné.
A přesně to si zlý král Koroňák přál – aby se před ním všichni třásli
strachy. Ale to má tedy pěknou smůlu! Jeník s Alžbětkou totiž znali
všechny pohádky nazpaměť, a jak je známo, pohádky jsou plné
zlounů, a nakonec to stejně vždycky dobře dopadne!
O zlém draku Koroňákovi – Třídílná pohádka pro děti pro snazší pochopení a vyrovnání se s obtížnostmi spojenými s koronakrizí. Čte Michaela Maurerová.
Přece tady ten drak nemůže zůstat napořád – spousta lidí v království
už kašle a postonává.
Jenomže, kde teď honem najít pohádkového hrdinu, který ho
přemůže?
Jeník s Alžbětkou přemýšleli a přemýšleli, ale žádného hrdinu
opravdu neznali.
A tak plynul čas. Maminka jim každé ráno připravila snídani a tatínek,
místo aby je odvezl do školy, učil se s nimi o číslech a písmenkách v
obýváku. Taky spolu pravidelně cvičili, aby pořád jenom neseděli.
Házeli a kopali si s míčem, i když ten byl od Pardíka, kterému chyběly
dlouhé procházky, pořádně rozkousaný a celý ožužlaný. Skákali i přes
švihadlo. A hodně si vyprávěli o světě venku za okny, o moři, o
hvězdách, o rostlinách v parku, o filmech, které se jim líbily. Někdy
spolu zpívali veselé písničky a tancovali – to se líbilo hlavně Alžbětce,
jindy si jen tak zahráli kousek pohádky. Tatínkovi to moc nešlo, ale o
to větší legrace to byla. Maminka krásně kreslila, a tak spolu každý
den nakreslili, co viděli z okna. Virusáci nesnášeli, když lidi stáli u
oken, to se pak shlukli dole na ulici, ošklivě prskali a vyhrožovali jim
chapadélky. Nechtěli totiž, aby lidi viděli, co venku kují za pikle! A
proto, když si někdo troufnul okno pootevřít, nebo dokonce otevřít,
Virusáci se vznesli a chrčeli jim přímo do obličeje. Fujtajfl! Člověk
ten smrad dlouho nevydržel, a okna zase radši honem zavřel.
Ti Virusáci Jeníka s Alžbětkou už pěkně štvali. Někdy na ně
vyplazovali jazyk a dělali dlouhé uši. To se pak Virusáci tak rozčílili,
až jim praskaly bradavice a z nich tekl fialový hnis. Ble! Jednou se
Jeník polil barvičkami a honem si šel umýt ruce mýdlem. Mýdla teď
měli doma habaděj a maminka jim často připomínala, ať si myjí ruce.
Barvičky šly dolů špatně, a tak Jeník použil i maminčinu dezinfekci –
divně voněla, ale ruce teď byly krásně čisté.
Pak se vrátil k oknu a dál maloval. Bylo mu horko, a tak okno otevřel
dokořán. A co se nestalo? Nic. Vůbec nic se nestalo. Virusáci mu
nepřiletěli vyhrožovat, protože ho NEVIDĚLI. „Jak to?“ divil se Jeník
a honem to šel povědět sestřičce. Ta si stoupla k oknu, a hned tu bylo
Virusáků habaděj. Jeník ji popadl za ruku a utíkali spolu do koupelny,
aby si i ona pořádně umyla ruce a potřela je dezinfekcí. Rychle se
vrátili k oknu a – nic. Protože Virusáci teď neviděli ani ji. Ha, ha! To
je paráda!
„Ty jo! Co kdybysme...“ navrhl Jeník. „Ano!“ souhlasila hned
Alžbětka a těšili se, až večer maminka s tatínkem usnou, a oni dva
půjdou vyzkoumat, co jsou ti Virusáci zač, a o co jim vlastně jde.
A dočkali se. Rodiče usnuli kolem desáté, a oni dva si znovu pořádně
umyli ruce, a Jeník si do své plastikové pistolky, co se s ní stříká voda,
nalil směs mýdla a dezinfekce – co kdyby se to hodilo? Pro jistotu si
oba nasadili roušky, které jim ušila maminka – na Jeníkově byla
modrá autíčka, na Alžbětčině drobné berušky. Protože ale právě znali
všechny důležité pohádky, vzali si s sebou i pytlík rýže. Vyšli do tmy
a ticha. Pak za nimi zaklaply dveře. Klap! Trošku se lekli, ale chytili
se za ruce a vydali se třeba do prava. A kudy šli, házeli po zemi
malinkatá bílá zrníčka. Cítili se jako hrdinové! Jako Jeníček a
Mařenka! Jenomže místo Ježibaby na ně na konci cesty čekal zlý drak.
Najít jeho brloh nebylo tak těžké, jak by se mohlo zdát – věděli, že to
tam bude samý smradlavý Virusák, a tak stačilo jít za nosem (ještěže
měli ty roušky!). Šli a šli, až přišli k velikánské šedé budově. Vypadla
důstojně, ale na zemi ležela pošlapaná cedule. Byl na ní velkými
písmeny nějaký nápis. Alžbětka byla o rok mladší, ale Jeník už chodil
do druhé třídy, takže byla pro něj hračka to přečíst: „MI – NI - STR,
ne MI - NI – STER - S - TVO Z – Z – Z - DRA - VOT - NIC -TVÍ“.
Podívali se nahoru, kde předtím visela, a tam byl teď vypálený nápis:
„KO – RO – ŇÁ – KO – VO MI - NI – STER - S – TVO, to slovo už
uměli přečíst od předtím, ŠPÍ – NY A CHRCH - LŮ“.
Páni! Tak tady sídlil ten zlý drak! Dveřmi dovnitř proudily celé
zástupy Virusáků. Ještě nikdy jich děti neviděly tolik pohromadě!
Neuměly to spočítat, ale bylo jich prostě mooooooc.
„Ach jo, co teď? Ještě že nás nevidí,“ pomyslely si. Nahlas nemluvily,
aby se neprozradily – přišly přece špiónovat! A nezakřičely strachy,
ani když se před nimi objevil obrovitý drak, i když se teda pořádně
lekly a ještě pevněji jeden druhého chytly za ruku.
-„Dneska jsme zabavili půl milionu a 200.000 roušek, ó náš veliký!
Jsou zamčené na vrátnici,“ klaněli se drakovi Virusáci a chlubili se o
sto šest.
-„Jenom?!“ zařval drak vztekle a z nosu mu šla hustá pára.
-„Te-te-teď si ne-ne-nemůžou po-po-pokrýt pusy, ó mocný draku,“
koktali Virusáci, protože se ho báli. A jeden, ten se strachy roztřásl
nejvíc. Třásl se a třásl, až najednou prasknul jako bublina – prásk! - a
prostě zmizel.
Vykulený Jeník se otočil k Alžbětce, a ta přikývla, že to taky viděla!
-„Je-je-jen se podívej, ko-ko-kolik kapénkového le-le-lektvaru jsme
pro tebe dneska na-nasbírali!“ ukazovali Virusáci drakovi lahev plnou
podivné tekutiny. A strachy prasknul další z nich. Prásk!
-„Výborně, dej ho sem!“ zacvakal drak netrpělivě drápy o podlahu a s
velkou chutí si loknul.
„Mňam!!! Víte co? Já nebudu tolik řvát, ale vy mi tu přestaňte
praskat! Potřebuju vás co nejvíc!“ řekl a skončil s funěním páry.
-„My za to nemůžeme. Vždyť víš, že strach lidí nás posiluje, ale
jakmile se lekneme my, je s námi konec, šmytec. A-a-a ty nás lekáš
mo-mo-moc.“
-„Grrrrr... dobrá, slíbil jsem, že už nebudu!“ vrčel otráveně drak. „Co
doktory, ty už jste pochytali všechny?“
-„Jak jsi poručil, ó mocný – úplně všechny doktory a ty jejich
sestřičky. Jsou zavření dole ve sklepení. Ale je jich moc. Teď už je
zavíráme i do kanceláří v přízemí a v prvním patře.“
-„Výborně!“ zavrněl spokojeně drak.
-„Pro jistotu jsme pochytali i zubaře!“ vytahoval se další Virusák.
-„Jó. A taky lékárňáky a hygieňáky, cha cha!“ pochechtával se další.
-„Lékárníky a hygieniky!“ opravil ho jiný.
-„A jó...“ zastyděl se tamten. „Pardon.“
-„Co hasiče?“ zasyčel drak.
-„Ty ještě ne všechny“, přiznal Virusák, ale když ho drak spražil
pohledem, rychle dodal: „Ale skoro!“
-„Tak oni jsou dost hbití a taky mají ty sekyrky a hadice s rychlou
vodou, a já-já-já se jich bo-bo-bojiiim“ prasknul strachy další Virusák
– prásk! - a bylo po něm.
-„Tak takhle ne! Zakazuju vám bát se!“
-„Jak přikážeš, ó veliký draku!“ zařvali unisono všichni Virusáci.
Jeden vzadu prasknul - prásk!, ale ostatní to před drakem zamaskovali
hlasitým huhňáním.
-„Dobrá. To bychom měli. A až pochytáte hasiče, pustíte se do
policistů.“
-„Jak přikážeš, ó veliký draku!“
-„Až s tím budete hotovi, tak už lidi nezachrání nikdo, vůbec nikdo!
Ha ha ha! A vy vypustíte lidi z izolace!!!“ zasmál se drak hromovým
smíchem. „Ať se všichni nakazí! Rozesejeme strach a kašlavou nemoc
po celém království a kapénkového lektvaru bude habaděj, ha ha ha!
A to si šmáknu, mňam!“ zavrněl spokojeně drak a dunivými kroky se
vzdálil do svých prostor.
Virusáci si oddychli a pomalu si odešli každý po svém, ale Jeník s
Alžbětkou byli celí nedočkaví – musí okamžitě vymyslet plán!
O zlém draku Koroňákovi – Třídílná pohádka pro děti pro snazší pochopení a vyrovnání se s obtížnostmi spojenými s koronakrizí. Čte Michaela Maurerová.
-„Do sklepení! Osvobodit zajaté dospěláky. Tohle sami
nezvládneme,“ dohodly se děti šeptem a potichoučku se vydaly
dlouhou chodbou ke schodům do sklepa...
Hlídali je dva smradlaví Virusáci:
Co teď? Aha! Měli s sebou přece tu rýži.
Jeník si nabral plnou hrst rýže a šup – hodil ji jednomu ze smraďochů
do obličeje.
-„Aaaaa!“ zaječel Virusák. „Tady straší, straší!“
-„Neblázni! Nikdo tady není, straší ti leda ve věži“ řekl druhý Virusák,
ale my dobře víme, že tam byly neviditelné děti.
Teď nabrala plnou hrst rýže Alžbětka a hodila ji do obličeje tomu
druhému – šup!
-„Haaaaa! Co to bylo?“ rozčílil se.
-„Aaaaah! Já ti to říkal! O-O-Opravdu tu straší! Já se bo-bo-bojim!“ a
tak se roztřásl strachy, že praskl a zmizel. Prásk!
-„Grrrr! Ty hlupáku! Ale já už na to přijdu, co to bylo!“ a začal
čmuchat kolem a už se blížil k vyděšené Alžbětce. Ještěže ji neviděl!
Jeník pohotově vytáhl svou pistolku a stříknul mu přímo do obličeje.
Virusák se nestačil ani leknout, ani roztřást, a rovnou prasknul. Jako
mýdlová bublina. Prásk! Vidíte, jak je mýdlo důležité?
-„Prima. Jdeme dál!“ řekl Jeník „Pojď!“
Teď se mohli vydat po schodech do sklepa.
Naštěstí byli Virusáci trošku hloupí a nechali klíče ve dveřích zvenku,
a tak je všechny rychle odemkli – cvak, cvak, cvak, cvak, cvak... Ven
vyšla spousta doktorů a doktorek a zubařů a zubařek a lékárníků a
lékárnic v bílých pláštích, sestřiček v bílých šatech, hygieniků v
oblecích a kravatách, a hasičů v uniformách a helmách.
Nemohli uvěřit, kdo je to vysvobodil. Opravdoví malí hrdinové! Ale
na oslavy teď nebyl čas! Zeptali se dětí, jak to dokázaly. A Jeník s
Alžbětkou jim o překot vyprávěli, že když si pořádně vydrbeš ruce
mýdlem a dezinfekcí, jsi pro Virusáky neviditelný, a že drakovi jde o
kapénkový lektvar – fuj! – a ten pro něj od lidí, co onemocní kašlavou
nemocí, sbírají ti smraďoši. A to jsou pěkní strašpytlové, a když se
bojí, prasknou jako bublina, a je po nich!
To o dezinfekci a neviditelnosti zajatci samozřejmě dobře věděli,
vždyť právě proto je dal drak Koroňák zavřít, aby nemohli lidem
poradit a zachránit je. Ale to s tím kapénkovým lektvarem a že jsou
Virusáci takoví zbabělci, to tedy nevěděli, to byla pro ně novinka! Tak
v tom to všechno vězí, to jsou teda věci!
Rozdělili se a nenápadně se vydali tam, kde bylo mýdlo a dezinfekce.
Byli na Ministerstvu zdravotnictví, takže ho samozřejmě bylo všude
dost, protože tady obzvlášť dbají na hygienu.
Cestou vypustili ze zamčených kanceláří i svoje uvězněné kolegy z
přízemí a prvního patra, a ti si také honem umyli ruce mýdlem a
dezinfekcí. Teď byli všichni neviditelní a nenápadně se vytratili z
Ministerstva – a s sebou odnesli všechno mýdlo a dezinfekci a z
vrátnice i roušky.
Ale domů nešli. Vydali se do všech koutů království, aby vyléčili
všechny nemocné od té zlé kašlavé nemoci. Dnem i nocí se o ně
obětavě starali, ale některým už pomoct nemohli a z toho byli moc a
moc smutní. Většinu lidí však zachránili a všem také pověděli, jak se
můžou sami bránit: když budou nosit roušky a kašlat jen do kapesníků
a pšíkat do rukávu, tak budou mít Virusáci smůlu, protože se
nedostanou ani k jediné jejich kapičce, co nám, když kašleme a
pšíkáme, stříkají z nosu a pusy, a tím pádem nebudou moct pro draka
vyrábět ten jeho ošklivý kapénkový lektvar. Taky lidem vysvětlili, jací
jsou ti smradoši strašpytlové. Že strach lidí jim dodává sílu, a tak,
když už se jich nebudou bát, a občas na ně třeba zhurta dupnou nebo
bafnou, anebo je děti nějak strašidelně nakreslí nebo vymodelují, a
pak jim ty obrázky a pajďuláky ukážou, tak se Virusáci strašně leknou
a prasknou strachy. A zlý drak Koroňák přijde o všechny svoje
pomocníky.
No, když drak zjistil, že všichni jeho zajatci utekli, strašlivě se rozzuřil
a tím Virusáky tak moc vyděsil, že jich spousta radši dobrovolně
praskla – prásk, prásk, prásk...!
I ti ostatní nakonec do jednoho vymizeli, protože se lidé začali řídit
těmi dobrými radami. Nestalo se to hned. Nějaký čas to trvalo, protože
Virusáci se vztekle bránili a vyhrožovali těmi svými chapadélky,
prskali a vrčeli, vypouštěli smrad a svíjeli se. Ale lidé se nedali, a
nakonec nad nimi slavně zvítězili!
Drak zůstal úplně sám a už neměl komu poroučet. Už neměl žádné
vojsko, za které by se mohl schovat a vůbec žádnou sílu – ukázalo se
totiž, že je to jen neškodný řvoun. No prostě velká ostuda. Policisté a
hasiči ho společnými silami vyhnali za hranice království, a drak
odletěl daleko daleko do své Říše.
Všichni se radovali a volali: „Hurá! Hurá! Hurá!“ Třikrát hurá pro
naše doktory, sestřičky, lékárníky, hygieniky, epidemiology, hasiče a
policisty, a třikrát hurá pro Jeníka s Alžbětkou, že je osvobodili ze
zajetí!
„Kdopak by se draka bál?!
Smrdí, křičí, je to tak.
Přitom stačí trocha mýdla
a přes pusu rouška,
dát za obě ouška,
a zlý drak
zmizí pak!“
Prozpěvovali si teď všichni a těšili se, že bude zase všechno tak, jako
dřív. Dospěláci začali chodit do práce, děti se radovaly, že můžou
konečně do školy za svými kamarády a hodnou paní učitelkou.
A Jeník s Alžbětkou, maminkou a tatínkem odjeli navštívit babičku a
dědečka, i když vůbec nebyla neděle. To bylo objímání a radosti!
Dědeček ještě trochu kašlal, mezitím byl totiž vážně nemocný, to
proto maminka tak často plakala, ale teď už to bylo mnohem lepší.
Děti seděly u jeho postele, hladily ho po ruce a dlouho mu vyprávěly,
co všechno se jim přihodilo.
Dokonce i Pardík s Bertíkem se teď kamarádili, jakou měli radost, že
to všechno dobře dopadlo, a šli se spolu proběhnout do zahrady!
Lidé v království ještě nějaký čas nosili roušky, dokud nevyvanul
všechen ten protivný smrad z Virusáků, a ruce, ty si budou co? Ano,
pečlivě mýt dál, aby se drak už nikdy nemohl vrátit!
A vy děti, si je myjte taky. A venku hezky noste roušky. A víte co
ještě? Proti Virusákům můžete bojovat i vy! No ano! Co kdybyste si
teď nakreslily nebo vymodelovaly svého ošklivého Virusáka a daly ho
za okno? Až poletí kolem, lekne se a praskne jako mýdlová bublina!
Prásk! A bude to.
*Pohádku napsaly a vymyslely sestry Klára Veselská a Alice Čop, výborným nápadem přispěla jejich
maminka, Eva Veselská, dalšími prima nápady přispěl a draka, kterého si děti můžou vybarvit podle
svého, nakreslil Kajetan Čop, ostatní obrázky namalovali žáci ZŠ Miha Pinter Toledo, ZŠ Plešivec a
CVIU (Velenje, Slovinsko), pod vedením učitele Roberta Klančnika.
**Mgr. Klára Veselská je dětský klinický psycholog a psychoterapeut, Mg.A. Alice Čop je
divadelnice, která se už 20 let věnuje autorské tvorbě pro děti.
V současné době řada dětí (i dospělých) zažívá v situaci ohledně koronaviru pochopitelně pocity stresu
a nejistoty, protože nikdo s těmito opatřeními nemáme zkušenost, situace se mění každý den a navíc se
nám všem změnil navyklý způsob života. Zejména děti potřebují zachovat běžný denní režim, který
jim jinak poskytuje pocit bezpečí, protože zajišťuje předvídatelnost života. Pohádky a příběhy můžou
dětem pomoct se s těžkými situacemi vyrovnat, lépe je pochopit, vnést do reality života i humor. Proto
spojily svoje síly a společně napsaly tenhle interaktivní příběh „O zlém draku Koroňákovi a jak ho
všichni společně porazili“. Všechny děti se můžou zapojit do boje se zlým drakem. Jak? To se dozvíte
na konci příběhu!
© 2020 Klára Veselská a Alice Čop
knížka Můj hrdina jsi Ty! – Příběh vyvinutý pro děti a dětmi z celého světa. Přes 1700 dětí, rodičů, pečovatelů a učitelů z celého světa sdílelo, jak se vyrovnávají s pandemií covid-19. Kniha vznikla ve spolupráci s rodiči, pečovateli, učiteli a dětmi ze 104 zemí.
Expedice Korona – Pracovní sešit pro děti, které se chtějí stát výzkumníkem nebo výzkumnicí a do svého deníku si zaznamenat různé zážitky a objevy ze své dobrodružné cesty na planetu Korona.
